Ženijně - útočné jednotky Rudé armády (inženěrno - šturmovyje časti RVGK)*

Sovětská pěchota se přes projevovanou statečnost nemohla měřit, co se týká výše úrovně výcviku a vybavení, s německými pěšáky. Pěchota se sice rychle učila a její bojová hodnota od počátku války se výrazně zvýšila, ale nedařilo se připravovat dostatečně rychle nové vojáky, kteří by vyrovnali nebo překonali technickou hodnotu pěchoty německé. Sovětské velení se rozhodlo tento nedostatek překonat formou početní převahy technických prostředků pro vedení boje tj. zbraní, tanků a letadel, čemuž nacistické Německo s průmyslem, jenž měl omezené surovinové zdroje, a svým vedením války na více frontách, nemohlo účelně konkurovat. Dále se vrchní velení rozhodlo vytvořit útvary vysoce profesionální útočné pěchoty, které by zajistily množstevní a kvalitativní převahu na nejdůležitějších částech fronty. Základem pro vytvoření těchto útvarů byly schopnosti inženěrno-sapjernych (technicko - ženijních) jednotek, které měly potřebné technické znalosti a uměly se pohybovat pod nepřátelskou palbou. Důstojníci těchto jednotek byli vycvičeni v základní taktické přípravě a zároveň vedeni k tomu, aby dosahovali, co nejmenších ztrát u jednotek, vzhledem k jejich specializaci. Dne 30. května 1943 sovětské vrchní velení (STAVKA) přikázalo zformovat první šturmovyje inženěrno-sapjornyje brigády (útočné technicko-ženijní brigády, dále ŠISBr), která vznikly reorganizací z technicko-ženijních uskupení v útočné. Tímto způsobem bylo zformováno 15 ŠISBr. Tyto brigády byly zálohou vrchního velení** určenou k prolamovaní nepřátelských silně opevněných uskupení. ŠISBr sestávala z velení, štábu, průzkumné roty, velitelské roty, pěti útočných technicko-ženijních praporů, roty psů pro vyhledávání min a disponovala lehkým přepravním parkem. Plnění nového úkolu ŠISBr znamenalo omladit jejich stávající sestavu. Od nově tvořených brigád byli odveleni všichni vojáci starší 40-ti let a rovněž bylo stanoveno věkové rozpětí pro službu v těchto jednotkách. Rovněž výzbroj a výstroj se změnila : každý voják-útočník měl samopal (nejprve PPŠ 41, později PPS 43) a finský (útočný) nůž. Vzhledem k prioritě byly praporům hojně přidělovány odstřelovačské pušky, protitankové zbraně, lehké kulomety (DP-27), dále granáty různých typů protitankové ( RPG - 43), protipěchotní (F-1, RGD - 33), speciální zápalné (zápalné lahve KS) určené k ničení obraných objektů nepřítele. Také výcvik byl usměrován a nejvíce času bylo věnováno boje muže proti muži a vrhání granátů. Vojáci se učili překonávat různé obranné překážky, drátěné i dřevěné, vést boj z blízka za pomoci ženijního nářadí - malé polní lopatky s naostřenou hranou. V 13. ŠISBr, 62. útočném praporu jeho velitel kapitán M. Cun používal ostré náboje při taktickém výcviku se rčením, že vojákům "ustřelí zadnici"***, s takovým efektem, že přestože hlaveň kulometu vedl dostatečně vysoko, podle očitých svědectví lezli vojáci při zemi stejně jako jejich instruktoři-plastuni, když jim při ukázkových cvičeních předváděli svoje umění.

* RVGK - rezerva Verchovnogo Glavnokomandovanija = záloha Vrchního velitelství
** ŠISBr RVGK - šturmovyje inženěrno-sapjornyje brigady rezervy Verchovnogo Glavnokomandovanija
***uvedeno v jeho pamětech - pozn. autora

Bojová ústroj se skládala z ocelové přilby a neprůstřelného ocelového hrudního štítu, který odolával i malým střepinám. Tento "pancíř" si vojáci obyčejně oblékali na vatovaný kabátec bez rukávů, který sloužil jako doplňkový tlumič, nehledě na to, že tento štít měl z vnitřní strany speciální podložku. V některých případech si vojáci oblékali "pancíř" na kabát (šiněl) a přes maskovací oděv. Podle odezvy frontových veteránů bylo hodnocení významu štítů rozdílné - jsou zde pochvalné i odmítavé názory. Z analyzováním bojové cesty těchto útvarů dojdeme k následujícímu paradoxu : štít byl ceněn u útočných jednotek, které dobývaly velká města, a odmítavé postoje byly od jednotek, které dobývaly polní opevnění. Štít chránil hruď od střel a střepin, když voják šel nebo běhal a stejně tak v boji muže proti muži, proto byl více důležitý v pouličních bojích. Naopak v polních podmínkách se ženisté-útočníci více pohybovali plížením a přískoky a tehdy se stával štít absolutně zbytečnou pomůckou. Jednotky, které se účastnily bojů v řídce zalesněnému terénu, tyto štíty odevzdávaly nejprve do praporních a posléze i do brigádních skladů.

Už v srpnu 1943 po provedeném urychleném přípravném kurzu se útočné technicko - ženijní brigády dostaly na frontu. 1. ŠISBr prodělala svůj první bojový křest v oblasti Spas-Děmenska (Západní front) 10. srpna 1943. Po Kurské bitvě na celé sovětsko-německé frontě Němci přešli do strategické obrany a objevení těchto jednotek přišlo právě vhod. Zvláště na úseku Západního frontu v průběhu půldruhého roku se vedli poziční boje se střídavým úspěchem. Po neúspěšném snažení pěchoty 10. gardové armády za podpory dělostřelectva a letectva dobýt kótu 233,3 , se sovětské velení rozhodlo předat úkol speciálním jednotkám, jenž byly určené k dobývání takovýchto nepřátelských uskupení. 10. srpna 1943 1. útočný prapor dostal úkol společně se školní rotou 5. praporu za podpory dělostřelectva zaútočit na výšinu 233,3, vyhnat odtud protivníka, obsadit výšinu a udržet se do příchodu střeleckých jednotek. Vrchol výšiny byl obkroužen hlubokým protitankovým příkopem o délce 900 metrů, přístupy k výšině samotné ze všech směrů byly zaminovány a přehrazeny dvěmi pásmy ostnatých drátů. V systému obrany se nacházely dobře maskované řízené miny a systém včasné varovné signalizace. Z Německa sem byly přivezeny ocelové kopule pevnůstek, určené k vedení intenzivní kruhové palby. Výšinu bránila polní vojska zbraní SS. Pod zemí se nacházely ubikace, sklady, dílny i dokonce lázeň a klub. Posádka tohoto podzemního městečka čítala 800 vojáků a důstojníků.

…Před útokem na výšinu velitel 1. Útočného praporu major Bělokoň obešel své bojovníky připravující se na okraji lesa a řekl jim : "Před námi leží těžký úkol vzít útokem výšinu, kterou nepřítel považuji za nepřístupnou. Byla nám dána možnost provést úder, na který každý z nás čekal. Vztyčíme na výšině tuto vlajku". Velitel praporu rozvinul vlajku a paprsky zapadajícího slunce osvítily její rudé plátno. Vítr ji rozevlál. "Dobijeme výšinu ?, Neskloníme se ?": hlasitě se ptal major. Velitel 1. útočného praporu se rozhodl obsadit výšinu neočekávaně a odvážně. Odmítl obvyklou dělostřeleckou přípravu, která byla předzvěstí útoku a dohodl se s dělostřelci, že zahájí palbu až na signál ženistů. Útok na výšinu byl naplánován po setmění dne 10. srpna 1943. V tuto dobu hitlerovci obyčejně večeřeli. Bělokoň vybral záměrně tento okamžik za začátek útoku, aby mohl zastihnout hitlerovce nepřipravené. Každý bojovník se dobře naučil směr pohybu a svoji úlohu v nastávající operaci. Útočníci byli vyzbrojeni granáty, samopaly, finskými noži, na hrudi měl každý obrněný štít, chránící před střelami a střepinami.

Před vlastní ztečí se ženisté-útočníci přiblížili k německým pozicím na 150 metrů, čtyři roty po několika salvách kaťuší zaútočily na esesáky ze všech stran. Sovětské dělostřelectvo najednou přeneslo palbu do hloubky obrany protivníka, aby zamezilo přísunu záloh. Ženisté-útočníci dosáhli nepřátelských zákopů a nastal boj vedený z bezprostřední blízkosti. Vyběhnuvší vpřed starší seržant Lazarev se dostal do souboje s fašistickým důstojníkem. Ten na něj namířil pistoli a vystřilel do hrudi útočníka - Lazareva všechny náboje, ale střely se minuly účinkem. Lazarev udeřil pažbou důstojníka do hlavy. Pak vyměnil zásobník u samopalu a pokračoval v dalších soubojích, ve kterých složil ještě několik fašistů zmatených nevídaným : důstojník vystřílel zásobník do Rusa a on zůstal živým. V průběhu tohoto boje se stalo ještě několik takových událostí. Již po skončení operace zajatci žádali o objasnění příčiny "nesmrtelnosti" ruské pěchoty. Tak vešel ve známost štít, který vznikl u úderných jednotek v 1. světové válce* a po 25-ti letech ve stejných situacích účinkoval bezvadně. Úder na výšinu vycházel ze tří směrů končících uprostřed kóty. Při jakémkoliv manévru se tak fašisté dostali do čelní a boční palby sovětských vojáků. Po dvou hodinách boje byla výšina v rukou vojáků mjr. Bělokoně, který se skupinou bojovníku vrcholu vztyčil rudou zástavu. Zajatec obergefreiter Rudolf Schweige při výslechu vypověděl, že fašistické velení shledalo výšinu 233,3 nepřístupnou, a přesto byla dobyta jen náporem nové a velmi odolné ruské pěchoty, pohybující se rychle, směle a odvážně bez tanků a s minimální dělostřeleckou podporou. Vojenská rada Západního frontu vysoko ocenila působení komsomolců útočné brigády udělením řádů a medailí 91 příslušníkům a jejich velitel major Bělokoň obdržel řád Alexandra Něvského.

Přes tento úspěch však nebyly útočné jednotky ve spolupráci s jinými druhy vojska, zvláště střeleckými útvary, v boji již tak úspěšné. Tato zkušenost ukázala, že sovětské velení útočné brigády nasazovalo nesprávně. Místo působení v sestavách skupin a oddílů při útoku na silně opevněné pozice protivníka byly používány jako obyčejné střelecké jednotky bez možnosti samostatné činnosti. ŠISBr nebyly vybavené těžkými pěchotními a dělostřeleckými zbraněmi, takže měly při takovém to boji vysoké ztráty. Stávalo se, že tyto elitní útvary plnily i jiné úkoly nevyplývající z jejich útočného charakteru.

V prosinci 1943 bylo zřetelně stanoven způsob využití těchto speciálních útvarů. Brigády byly vysílané pro uskutečnění technického zabezpečení průlomu silně opevněných pozic v taktické zóně obrany protivníka. Po splnění svých úkolů byly brigády převedeny neprodleně do zálohy, k doplnění a k bojovému výcviku. Také bylo rozhodnuto je využít k odminování pochodových tras, k plošnému odminování a silničně-mostních pracích. Bojová zkušenost ukázala, že ŠISBr úspěšně plnily úkoly v úzké spolupráci svých částí se střeleckými jednotkami, dělostřelectvem a tanky. Nedostatky v nasazování ŠISBr byly odstraněny. Tyto brigády (od začátku roku 1944 jich bylo již 20) se staly částmi RVGK (rezerv vrchního velení), byly nasazovány v důležitých situacích a sehrály citelnou úlohu v dosažení úspěchu v útočných operacích.

* již v období 1. světové války vznikly u většiny zúčastněných armád jednotky - úderníci, které měly za úkol v malých skupinkách, vybaveni granáty a výbušninami, rychle překonat vzdálenost mezi zákopovými liniemi tzv. "zemi nikoho", překvapit protivníka, vytvořit a zajistit průchody v překážkách, zlikvidovat jeho předsunuté postavení a kulometné hnízda, a tím umožnit hlavní útok řadové pěchoty.

Na jaře roku 1944 byly do sestavy ŠISBr včleněny prapory plamenometů ROKS-3. V této době bylo rovněž zformováno 5 motorizovaných ŠISBr (2., 22. gardová, 20., 21. a 23. MŠISBr), které sice měly méně početné stavy, ale předstihovaly ostatní v pohyblivosti při silniční přepravě. Do 1.,2.,4. a 10. a také do 2. gardové ŠISBr byly včleněny inženýrně-tankové pluky s odminovači PT-30 (tanky T-34/76, T-34/85) a pluky plamenometných tanků TO-34, po třech rotách s celkovým počtem 20 strojů v pluku. V jiných případech byly do sestavy ŠISBr přidány samostatné prapory zvláštního určení - OBON*, vybavené plovoucími automobily americké výroby typu Ford GPA (lehké) nebo DUKW (těžké). V červnu 1944 1. Útočná komsomolská Smolenská technicko-ženijní brigáda vyznamenaná řádem Rudého praporu a řády Suvorova a Kutuzova měla v sestavě 5 útočných praporů, 510. plamenometně-tankový a 40. inženýrně-tankový pluk a také 36. plamenometný prapor.

Od konce roku 1944 dostala německá armáda větší množství velmi efektivních individuálních protitankových zbraní : "Faustpatrony" (Panzerfaust = pancéřová pěst) a reaktivních zbraní : "Panceršreků" (Panzerschrek). Uvedené prostředky nezůstaly bez povšimnutí v Rudé armádě a bylo přikázáno tyto zbraně sbírat a předávat týlové službě jednotlivých frontů, která potom řídila jejich rozdělování jednotkám. Velké množství takto získaných panzerfaustů putovalo k ŠISBr, které je potom aktivně využívaly v sestavách útočních skupin k ničení palebných ohnisek protivníka. Při dobývání města Gdaňsk v březnu 1945 bylo 1. ŠISBr vytvořeno 30 útočných skupin. Každá tato skupina měla 4 útočníky a 4 plamenometníky (2 záložní). S každou skupinou byla nasazovaná čtyřčlenná skupina "panzerfaustníků" složená z velitele družstva a třech ženistů, z nichž jeden měl speciální zařízení pro střelbu salvou. Toto zařízení vlastní konstrukce dovolovalo najednou odpálit 10 pancéřových pěstí. Skupina byla vyzbrojena 50-80 pancéřovkami a 12 diskovými zásobníky do samopalů. Pro transport útočné skupiny byl vyčleněn jeden tank nebo samochodka, takže byla zajištěna palebná podpora skupiny. Pro útok na obzvláště složité objekty se do skupiny začleňovali ženisté vycvičení v podminovací a trhací práci. Na družstvo ženistů připadalo 200 kg výbušnin. V roce 1945 umění útočníků dosáhlo vysoké úrovně. Dokázali provádět řízené výbuchy, které za pomoci poklopů od kanalizace odráželi do stěn objektů, a do takto vzniklých otvorů útočily plamenomety. Například : zarputilý boj se rozhořel na ulici "Brajt Gasse". Rota nadporučíka M.M. Danilova útočila první. Již na začátku útoku se skupina dostala do těžké situace. Nepřítel vedl silnou palbu. I když děla střílela přímou palbou, nepodařilo se útočníkům dostat k opevnění. Tehdy se vpřed vrhli dva odvážlivci - velitel družstva mladší seržant (desátník) P.A. Semenov a vojín Artěmjev. Ukryli se za rohem domu, vyhlédli si tři nepřátelské kulomety a udeřili na ně ukořistěnými pancéřovými pěstmi. Tři silné exploze otřásly vzduchem a tři nepřátelské kulomety přestaly existovat. Dům se zahalil dýmem , prachem, ukázaly se jazyky plamenů. Toho ihned využily ostatní útočníci ze skupiny a obklíčily dům ze všech stran. Zmatení hitlerovci v panice vyskakovali na ulici, ale probít se ke svým již nemohli. 18 fašistů bylo vzato do zajetí.

* OBON - Otděljnyje bataljony osobogo naznačenija

Využívaje krytu se za sousedními domy se ženisté vyzbrojeni pancéřovými pěstmi přiblížili k vyhlédnutému objektu a provedli výstřel do okna, kde měl nepřítel umístěn kulomet. Ostatní současně zasypali granáty okna i dveře, ze kterých vedli fašisté palbu. Jestliže odpor protivníka pokračoval, položili ke stěnám jednu nebo dvě nálože a odpálili je. Po výbuchu se posádka nepřítele většinou vzdávala. Pokud protivník dále pokračoval v odporu, pěchota zasypala průlom granáty a boj byl rozhodnut zblízka bojem muže proti muži. Za první dva dni dobývání města byl takto potlačen odpor protivníka v 19 budovách. Při boji uvnitř čtvrtí význam panzerfaustů a plamenometů vzrůstal, zvláště v případech, kdy ostřelování objektů útoků přímou dělostřeleckou palbou nebo tanky bylo nemožné. Když se totiž útočníkům podařilo dostat se k objektu útoku nebo palebnému ohnisku na dostřel plamenometu, byl úspěch útoku zajištěn. Výšleh ohně ve většině případech zastavil snahu protivníka, pokračovat v obraně objektu. Jedenkrát také byly plamenomety připraveny k podpálení budov s cílem vytvořit dýmovou clonu na přístupech k nim. V průběhu celého dobývání Gdaňsku ženisté dovedně a s velkým efektem využívali pancéřové pěsti. Každý den útočné skupiny dokázaly vystřelit na nepřítele 200 - 250 panzerfaustů. Je pravda, že pancéřovky nebyly vždy dostatečně přesné, ale síla jejich výbuchu umožnila likvidovat palebná ohniska protivníka vybudovaná v budovách po dvou až třech výstřelech. Útočné brigády se zúčastnily v dobývání většiny německých, polských a maďarských měst.

Po skončení Velké vlastenecké války se čtyři ŠISBr přesunuly na Dálný východ, kde se účastnily dobývání japonských opevněných rajónů Kvantungské armády. 9. ŠISBr byla přidělena 39. armádě, 5. ŠISBr. - 6. gardové tankové armádě Zabajkalského fromtu. 20. ŠISBr byla přidělena 5. armádě 1. Dálněvýchodního frontu, a 21. ŠISBr 15. armádě 2. Dálněvýchodního frontu. Hned v začátku bojových operací se ženisté-útočníci aktivně zapojili do bojů. Nejvíce se protivník bránil v Chajlarském opevněném rajónu. Útok začal po prozkoumání objektů útoku a nezbytné přípravě. Pod krycí palbou zabezpečovací skupiny, která pokrývala obyčejně všechny přístupy k pevnůstce, ženisté se přiblížili k palebnému ohnisku a výbuchem položených náloží jej zničili. Při blokování kulometných pevnůstek zabezpečovací skupina zakryla střílnu tankem, aby umožnila ženistům přiblížit se palebnému ohnisku. Jindy se ženisté se k pevnůstce přiblížili za využití terénu nebo zákopů a zakryli ji látkou nebo pytli naplněných hlínou a potom se věnovali ničení dveří soustředěnými náložemi výbušnin. Ve velkých pevnostech se posádky ukrývaly v chodbách a proto se k jejich vypuzení používalo výbušných náloží, které se spouštěly do větracích otvorů. Jen v Chajlarském opevněném rajónu ženisté zničili 50 pevnůstek a 8 jiných obranných staveb. Ženijní vojska Zabajkalského frontu při likvidaci odporu protivníka v pohraniční opevněné zóně zničili 755 opevněných míst odporu z toho bylo 301 betonových a zemních pevnůstek. Na jiných úsecích fronty byly také vedeny těžké boje. Srážky s fanatickými Japonci ukrývajícími se v prostorách pevnůstek prodlužovaly boj a proto ženisté začali používat nové útočné prostředky - zalévali pevnůstky petrolejem a benzínem. Tak např. na hoře Lesní (pásmo postupu 35. armády) bylo přes ventilační zařízení do pevnosti nalito 600 litrů petroleje a do pevnosti na hoře Ostrá dokonce 2 tuny benzínu. Protože Japonci nevyužili možnost vzdát se, byli zničeni a ztratili v těchto opěrných bodech 800 lidí. Po skončení války byla větší část ŠISBr rozpuštěna.

Uniforma příslušníků technicko-ženijních jednotek se skládala ze stejnokroje a rozlišovacích znaků zavedených v roce 1943, pro rozlišení užívali emblém dvou skřížených seker ze žlutého nebo bílého kovu, dále černou lemovku na náramenících*, která označovala běžné ženijní útvary. Další znaky a součástky výstroje byly shodné s ostatními, tak, jak to vyplývalo z výstrojních řádů RKKA. Větší část ŠISBr byla zformována z již existujících ženijních jednotek a proto ještě na jaře 1943 mohla část příslušníků brigád nosit nové pogony (nárameníky) na uniformách staršího typu nebo donášet staré petlice (výložky na límci). V posledních dvou válečných letech bylo zvláště u důstojníků populární nosit předválečné "barevné" brigadýrky s černým okolkem a tmavomodrou lemovkou a také perziánové čepice - kubánky. I "útočníci" měli svůj výstřelek : kromě již uvedených pancéřových štítů - kyrysů nosily dost často spolu s gymnasťorkou široké kalhoty od kamuflážního maskovacího obleku. Kromě letních měsíců oblékali "útočníci - ženisté" jako ostatní pěšáci pláště - šiněli a vatované kabátce - tělogrejky.

* důstojnické "prosvěty" a seržantské "lyčki" = tkané hodnostní červené pásky - u důstojníků našité podélně uvnitř pogonů - nižší důstojníci jeden, vyšší dva a u poddůstojníků příčně přes nárameníky.

Z ruského originálu "SPECIALISTI" - autor I. Možanskij
Přeložili a upravili :
Michal Gajdorus a Martin Michal

Vznik nové jednotky - oznámení